Ekologie v praxi, aneb jak chudí přispívají na bohaté.

Nadpis je samozřejmě poněkud bulvární, za což se hned na začátku omlouvám, ale současně mám pocit, že si použití pojmu „chudý“ můžu dovolit, protože na průměrnou mzdu v ČR, tedy 34.105,- Kč jako většina občanů "nedosáhnu".

Ale teď už k věci. Naše životní prostředí dostává zabrat. Je nás na planetě hodně a zejména naše euro-atlantská část si zvykla na životní standard, který způsobuje enormní čerpání zdrojů, a to včetně – nebo především – těch energetických. V obecné rovině je proto třeba souhlasit s tvrzením, že situace není dlouhodobě udržitelná, přičemž máme jako lidstvo v podstatě dvě cesty: buď se podaří objevit zázračný zdroj energie, který by byl bezemisní jak primárně, tak sekundárně a současně bez dalšího vlivu na životní prostředí, nebo budeme muset upravit svůj životní styl. Třetí cesta není a přesto se jak Evropská unie, tak Česká republika snaží tuto cestu hledat, nebo se alespoň tvářit jako by to dělala.

Jde samozřejmě především o systém dotací, který mění hodnoty a pokřivuje trh i lidské chování. Prakticky je to snaha prosadit myšlenku, že lidskou bytost lze dlouhodobě donutit dělat něco, co nechce tím, že jí k tomu budeme nutit. Přitom je jedno, jaký donucovací prostředek je finálně zvolen. V našich podmínkách se praktikuje metoda cukru a biče, která sice v dějinách v podstatě nikdy nefungovala, ale pro vládnoucí garnituru a „ty bohaté“ má jednu ohromnou výhodu – vyvolává stabilní tok peněz od těch „chudých“ k těm „bohatým“. Je samozřejmě třeba to náležitě zamotat, aby i ti „platící“ měli dojem, že něco obdrželi.

Dovolil bych si princip dokumentovat na několika případech.

Například elektromobily - jsou výrobně nákladné, provozně nespolehlivé a nekomfortní. Standardní modely jsou dražší než srovnatelné spalovací verze, mají výrazně kratší dojezd, při provozu je třeba šetřit s energií na klimatizaci/vytápění a dobíjení je zdlouhavé. Jednoduše řečeno běžnému člověku se to nevyplatí. Ale vrchnost, v tomto případě Evropská unie, požaduje plošné zvýšení počtu elektromobilů, přičemž zcela nesprávně očekává příznivý vliv na životní prostředí tím, že elektrickou energii považuje za „čistou“. No a členské státy se musí snažit. Vyřeší se to tedy dotací na výrobu a prodej. To ale stále nestačí, takže se přidá balíček exkluzivních výhod – tedy např. parkuj kde chceš, používej přednostní pruhy, sem tam dobíjej zadarmo, atd. Všimněme si, že tyto pobídky vůbec neřeší základní problém, tedy nepraktičnost, která nedovolí použití elektromobilu normálně denně pracujícím lidem s jedním autem v rodině. Naopak je skvělým řešením pro občany, kteří si koupí elektromobil jako x-té auto jenom proto, aby mohli výše uvedené výhody čerpat. No, a protože všechno něco stojí, tak z logiky věci to někdo zaplatí, a jsou to přesně ti, kteří si elektromobil nepořídí.

Podobná situace je v podstatě v celém sektoru využívání sluneční energie. Systém „nevyplatí se to, tak to zadotujeme a nejlépe plošně“ nám před lety vytvořil kastu „solárních baronů“, kteří se nyní spokojeně dívají, jak jim plynou zisky z kapes nás všech ostatních. Nepovedl se ani pokus s „ozeleněním“ benzínu přidáváním rostlinné složky, díky čemuž se pěstování řepky stalo výnosným byznysem. Samozřejmě jen pro ty „připravené“.

Představme si problém dotací tak nějak v praxi. Vstupy jsou dva, a ty obvykle pracují ve vzájemném souznění. Na jedné straně vedení státu včetně příslušných úřadníků, kteří potřebují plnit příkazy Bruselu na ekologičnost, snižování emisí, odpady, čistotu, účinnost, atd. a na druhé straně výrobce, který má výrobek, který sice není na volném trhu prodejný, ale současně je, nebo může být vysoce ziskový. Tyto dva subjekty se velmi rychle najdou a po vzájemném doplnění vzniknou nejprve dotace na „průzkum trhu“, což jsou ty nejrůznější komise, dále dotace na výrobu a samozřejmě velice enormní dotace na propagaci. Výsledkem je produkt, který musí v prvé řadit plnit cíle dotačního programu a pouze druhotně nebo vůbec plnit podmínku výhodnosti pro koncového uživatele. Tomu se použití daného výrobku prostě předepíše, navíc se přidají sankce v případě neuposlechnutí, no, a aby se neřeklo, tak sem tam nějaká ta drobná výhoda. Shrnuto a podtrženo, výrobek musí být navržen tak, aby se cenově vešel, alespoň opticky, do dotované částky a zároveň musí vytvořit dostatečný prostor pro zisk nejen výrobce, ale i prodejců a zprostředkovatelů. Z toho je jasné, že čím nižší výrobní cena bude, tím lépe. Prodávat se to bude tak jako tak, tak proč nevydělat co nejvíc.

Nyní si zkusme představit, co by se stalo, kdyby se plošné dotace neposkytovaly, a uspořené miliardy by šly pouze na konkrétní projekty.  Tedy například konkrétní rodině, která by se rozhodla prodat své auto na benzín nebo naftu a místo něj si jako jediné auto v rodině pořídit elektromobil. Čtenář může namítnout, že by se tak moc peněz neutratilo – a měl by pravdu, protože dobrodruhů tohoto typu by asi mnoho nebylo. Peníze by bylo možno směřovat na konkrétní občany a konkrétní projekty tak, aby byly nejen smysluplné, ale především aby dosahovaly kontrolovatelných výsledků. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že základní předpoklad pro dopad na životní prostředí není koupě zařízení, ale především ekologické chování. Tím, že si někdo koupí elektromobil na cesty do Prahy a jinak jezdí benzínovým sporťákem, se nechová ekologicky, ale spíše naopak. Totéž platí pro někoho, kdo si koupí nový kotel, ale neumí, nebo není schopen ho ekologicky provozovat, třeba proto, že daný kotel nespolupracuje s jeho topnou soustavou. Nebo někdo, kdo si nainstaluje tepelné čerpadlo vzduch/voda k objektu jehož potřeba energie neodpovídá možnostem daného tepelného čerpadla, takže pak provozuje toto tepelné čerpadlo jako elektrokotel. Je ovšem pravdou, že tak získá plošně dotovanou cenu elektřiny ……

Takto by bylo možno pokračovat a pravděpodobně každý čtenář by mohl přispět svým dílem. Důležitým se proto jeví omezení plošných dotací, respektive jejich nahrazení dotacemi na konkrétní projekty (třeba do vědy a výzkumu) tak, aby se nekřivil trh a tok peněz jedním směrem se zastavil, nebo dokonce jánošíkovsky otočil.