Stromová politika - aneb jak se přeceňují zdroje.

Původně jsem chtěl napsat oslavný článek, ale pokud dočtete až do konce, zjistíte, že i v tomto případě platí, že „není růže bez trní“.

Ten oslavný článek měl být na téma výsadby zeleně (tedy stromů), což je myšlenka tak čistá a geniálně jednoduchá, až to vyráží dech. V době, kdy je životní prostředí na denním pořádku a lidstvo již zblblo natolik, že nechává na půdě OSN blábolit adolescentní aktivistku, která by pravděpodobně nejraději vyhladila lidstvo nebo alespoň jeho „civilizovanou“ část, je nouze o smysluplné návrhy vedoucí opravdu k nějakému reálně očekávanému výsledku.

Výsadba zeleně-stromů mezi taková řešení beze sporu patří. Asi to známe všichni ještě ze základní školy – alespoň v mém mládí to do osnov ještě patřilo – zelené rostliny v době dostupnosti slunečního svitu (zjednodušeně řečeno) spotřebovávají oxid uhličitý ze vzduchu a na jeho místo vracejí kyslík. Z pohledu ekologa tedy zařízení výrazně zlepšující kvalitu ovzduší. Navíc jako bonus v podstatě bezúdržbové, s dlouhou životností a skvělým výkonem, který se nejen nezmenšuje, ale principiálně v čase vzrůstá – čím větší strom, tím více zelených listů a tím více kyslíku. Hezky česky – jednoduché jak facka.

Zeleň lze navíc sázet skoro všude, pro naši zemi platí úplně všude a nemusí se hned jednat o lán lesa. Svoji službu vykonají i květiny v truhlíku na parapetu bytu v paneláku. Kdyby se každý z nás snažil vytvářet kolem sebe prostředí včetně rostlin, prospělo by to životnímu prostředí podstatně více než demonstrace za deštné pralesy na druhém konci planety.

Zdálo by se, že na výsadbě zeleně není v podstatě co zkazit. Základní princip je jasný a rozpracovávat podrobná data je v podstatě nedůležité. O smysluplnosti nikdo nepochybuje a není tedy nutné zpracovávat studie o tom, kolik listů má průměrný strom, jaká je jejich průměrná plocha, jaká je průměrná orientace listů, jaká je průměrná doba slunečního svitu spolu s faktorem množství živin v půdě, faktorem stínění, atd., aby v následném kroku souborem početních operací vzniklo „z prstu vycucané číslo“ typu – množství CO2 spotřebovaného jedním průměrným stromem, množství O2 vyprodukovaného průměrným hektarem lesa a podobně.

Tak to jsem si myslel, než jsem si prostudoval iniciativu Ministerstva životního prostředí, která začala tím, že specifikovala požadavek 10 milionů nových stromů za pět let. Již na první pohled tedy další nesmyslný projekt, který zneužívá ve jménu ekologie správnou myšlenku a jehož jediným cílem je vytvořit dotační tok peněz. Už zdůvodnění projektu je až absurdní, protože přesně vyčísluje dopady na životní prostředí stylem „perpetum mobile“, tj. ten stále užívanější pohled na svět, v němž se plebsu ukazuje pouze jedna strana mince (prezentují se zisky, ale nehovoří se o nákladech – klasickým případem je současná rétorika vedení Prahy: „vyčistíme vzduch v Praze“, ale již se nedodává, že ho tím znečistíme jinde). Úplnou absurditou je potom „průzkum veřejného mínění“, jehož výsledkem je, že drtivá většina obyvatel preferuje výsadbu stromů na úkor parkovišť, což je tvrzení na stupnici blbosti od 1 do 10, asi tak 15, protože nejen, že klíčově záleží na formulaci položené otázky, ale navíc se staví proti sobě dvě věci, které fakticky potřebujeme. Stromy znamenají kyslík a kyslík znamená život. Parkoviště znamená auta, auta znamenají dopravu a na dopravě je založen náš způsob života. Přitom ani pro výrobu kyslíku z CO2, ani pro dopravu nemáme v současné době funkčně přijatelné alternativní řešení. Nálepkování typu strom-dobrý, parkoviště-špatné je asi tak na úrovni vyřešení epidemie moru vyvražděním doktorů.

Ale vrátím se k 10 milionům stromů. Každá naše činnost, kterou chceme v životě plánovat, musí vycházet z vyhodnocení zdrojů. Neexistuje větší chyba, než podcenění vlastních zdrojů (např. schopností). Píšu to skoro v každém svém příspěvku a nebál bych se to nazvat svým poselstvím, a to přesto, že to není myšlenka nová ani moje původní. To jen doba je nesmyslná. Občan vidí, jak se chová stát a pak mu „život na dluh“ připadá normální. Ještě v dobách mého mládí platilo, že člověk nejprve peníze vydělal a pak je utratil, nejprve si vyřešil svoje problémy a pak založil rodinu, tu rodinu zabezpečil a pak měl dítě (viz. skvěle podaný harmonogram učitele hudby ve filmové sérii o básnících). Ale nejde jen o peníze. Nejen, že dnes všichni žijeme na dluh (peníze nevyděláme, ale půjčíme si je), ale činíme i nesmyslná rozhodnutí, v rámci kterých přeceňujeme své možnosti (např. fyzické, tím, že si koupíme výlet na Everest, aniž bychom byli zkušeným horolezcem). Stejně, pouze v mnohem větším měřítku se chovají i státy – asi nejmarkantnější chybu tohoto typu udělali Napoleon a Hitler, když se vydali válčit do Ruska.

Takže se pokusme vyhodnotit nutné zdroje na výsadbu 10 milionů stromů. Předpokládejme, že na jeden strom je zhruba potřeba 4 m2 místa (40 000 000 m2 celkem), samozřejmě jedna sazenice (10 000 000 sazenic celkem), vykopat díru 1/3 m3 (3 300 000 m3 zeminy celkem), pro podsyp 1/5 m3 substrátu (2 000 000 m3 celkem), 50 litrů vody pro první zalití (500 000 000 litrů celkem) a cca 2 hodiny práce (20 000 000 hodin celkem). Pro to, aby strom přežil, řekněme první dva-tři roky, potřebuje minimálně hnojivo cca 0,5 kg (5 000 000 kg celkem), postřik, ochranu proti škůdcům, prořezávání, okopávání a zalévání odhadem min. 0,5 m3 ročně pro jeden strom (5 000 000 m3 celkem). Tedy zdroje nemalé. Je možné, že si nikdo kompetentní nepoložil otázku „jak toho dosáhnout?. Pokud ano, je odpověď jednoduchá, ale děsivá: použije se systém plošných dotací a bude se sázet ve velkém. Máme v tom bohaté zkušenosti např. s řepkou. Vznikne nový průmysl „výsadba stromů“, k tomu patřičné množství úředníků, začnou se vyplňovat žádosti, nakoupí se stroje, přijdou odborníci, aby nám ukázali jak na to a jak je to skvělé, atd. Vzniknou organizace profesionálně se věnující získávání dotací pro daný účel, vznikne příslušný počet „odborníků“, pro které bude vymyšlena profesní „certifikace“ a bude založeno spousta organizací stromy vysazující. V tomto procesu přitom v podstatě hned na začátku zmizí ta ekologická, křišťálově čistá idea a teď už půjde jen a jen o byznys, tedy peníze. Z toho, mimo jiné, vyplývá i to, že pokud dotace pokryjí jen výsadbu stromů, nebude jejich další osud nikoho zajímat a až umřou, vysadí se na jejich místě jiné, nebo jiný dotovaný produkt, nebo postaví dotovaný stavební objekt (třeba to parkoviště). Sázet se pochopitelně budou stromy vzrostlé, tedy co nejdražší. Prostě, aby se vydělalo. Běžný občan to sice svými daněmi zaplatí, ale na podobně řešených projektech se podílí jen okrajově nebo vůbec. Peníze jsou prostě systémově nasměrovány jinam.

Kdo dočetl až sem, poměrně oprávněně očekává, že přinesu svoji trošku do mlýna a že se pokusím nastínit vlastní návrh řešení. Takže se o to pokusím. Vyjdu z výše uvedeného a pokusím se nejprve definovat zdroje, přičemž se zaměřím nikoliv na právnické, ale fyzické osoby, tedy vyjdu z přesvědčení, že stromy by měli vysazovat přímo občané a pokud bude tato akce dotována, dostanou za to zaplaceno. Zcela zavrhnu systém plošných dotací, který pokřivuje charaktery a nedosahuje požadovaných cílů. – Je nás asi 5 milionů ve věku, kdy jsme schopni strom zasadit, z toho odhadem asi 3 má k dispozici i místo, kde to uskutečnit. Z toho vychází teoreticky 3,75 mil potenciálních „sázečů“. Při předpokladu 50-ti procentního zapojení mohu kalkulovat s ne více, než 1,9 mil. sázečů. Z výše uvedeného je zřejmé, že o vysazené stromy se musí někdo starat, tj. odpovědný sazeč nevysadí během pěti let více než dva stromy tak, aby se o ně zvládl starat (platil za jejich údržbu). Takže mi vychází potenciál někde kolem maximálně 4 milionů stromů za 5 let. Pokud bych tedy navrhoval seriózní program s reálně dosažitelnými výsledky, netroufl bych si na víc než maximálně 2-3 milionů stromů během pěti let. S podobným číslem by snad byla i reálná možnost dlouhodobější udržitelnosti této výsadby, protože by to nikdo nemohl dělat pro zisk, ale sazeči by byli při své činnosti vedeni především snahou o projev sounáležitosti při řešení problému. Takže se teď na to podívejme po finanční stránce. Pokud by stát dotoval pouze nákup sazenic, měl by každý člověk vlastnící pozemek možnost dostat cca 300 Kč. Státní kasu by to tedy přišlo na zhruba 600-900 mil. Kč za 5 let. To je číslo z hlediska dotací zcela směšné. Ale pozor, pokud stát vypíše plošné dotace pro firmy na 10 mil. stromů, poletí cena vzhůru. Takže vezměte kalkulačky a pokuste se číslo 10 000 000 stromů násobit cenou třeba 500, 1000 nebo 2000 Kč za jeden strom.  Vyjde Vám cifra, která je něco jako lobbistův sen a pro kterou se vyplatí někoho názorově upravit (lidově zkorumpovat).

Rád bych zakončil poučením, tedy dvěma:

- nepoužívejme plošné neadresné dotace a do řešení problémů raději zapojme běžné občany

- při návrhu jakéhokoliv projektu zvažme relevantní vstupy

P.S.: Samozřejmě musím upozornit, že uvažovaná výsadba se týká pouze NOVÝCH stromů, které nejsou určeny pro využití dřevní hmoty pro výrobu nebo spalování. Současně mimo tuto akci zůstává v platnosti obecný požadavek, aby ten, kdo pokácí strom, musel místo něj vysadit jiný. Rovněž by z jakékoliv dotace neměly být sponzorovány firmy a organizace se státním podílem vlastnictví, které mají výsadbu zeleně v náplni své činnosti.