Uhelné kotle a kominická schizofrenie

Naší největší českou „ekologickou aktivitou“ jsou kotlíkové dotace. Pro "zúčastněné osoby" se jedná o tak lukrativní záležitost, že se jim i "rozštěpení duše" vyplatí.

Jakkoliv souzním s myšlenkou smysluplné ekologie a samozřejmě si neošklivím ani peníze, jsem ze srdce rád, že jsem se do této akce aktivně nezapojil. A to přesto, že celková suma, kterou si mezi sebe výrobci, prodejci, montážníci a další snaživci rozdělili je vskutku úctyhodná.

Kotlíkové dotace běží od roku 2015, od té doby investovalo Ministerstvo životního prostředí do výměn zastaralých kotlů na tuhá paliva už 6,7 miliardy korun ze zdrojů EU. V dosavadních dvou výzvách kraje schválily na 60 tisíc výměn v objemu 6,5 miliardy korun, do konce roku 2020 by číslo mělo vzrůst na minimálně 90 tisíc výměn za dalších cca 3,1 miliardy korun. Největší zájem žadatelé dosud projevili o tepelná čerpadla (30 %), značný zájem byl i o kombinované kotle (26 %) a plynové kondenzační kotle (21 %).

Problémem, kterému bych se dnes chtěl věnovat je to, že do I. a II. výzvy byly zařazeny i kotle na uhlí (resp.tzv.“kombinované kotle“ na uhlí a dřevo, ve kterých je ale většinou spalováno uhlí). Tedy spotřebiče, které jsou sice finančně výhodné, ale objektivně je jejich ekologické provozování velice obtížné, až nemožné. Pro tyto spotřebiče byly stanoveny požadavky na účinnost, která je dosažitelná pouze za poměrně specifických provozních podmínek a navíc jen po omezenou dobu – většinou pouze po dobu zkoušení na zkušebně. Aby výrobci zařízení dodrželi požadavky na vysokou účinnost, museli se snažit omezit ztráty. A zde se dostáváme k jádru věci – největší ztrátou je totiž ztráta komínová a tu lze poměrně jednoduše v laboratorních podmínkách redukovat snížením teploty spalin. Aby bylo dosaženo náročných cílů, tedy zařazení daného spotřebiče do lukrativního programu, bylo nutno snížit teplotu opravdu dramaticky.

Tak jako skoro všechno v životě, nic ovšem nejde dělat do nekonečna. Limitním snížením teploty spalin se totiž limitně omezila funkčnost odvodu spalin (komínu). Laicky řečeno čím nižší teplota spalin, tím nižší tah komínu. Ale to bohužel není všechno. I naše, poměrně kvalitní, uhlí obsahuje několik málo procent síry. Ta při procesu hoření rovněž oxiduje a vytváří oxidy, obecně označované SOx. Pokud je teplota spalin tak nízká, že voda v nich obsažená kondenzuje, dochází reakcí vody a SOx k vzniku zcela nežádoucích kyselin (např.kyselina sírová H2SO4). Tyto kyseliny dokáží v relativně krátkém čase poškodit vše, co jim přijde do cesty, tedy hlavně komín, kouřovod a někdy i výměník spotřebiče.

Ale to stále není všechno. Spalováním uhlí se v podstatě vždy do spalinových cest dostane i prašná složka (z části nespálený uhlík). Ta po sloučení s vodou vytváří dehet, který se ve spalinových cestách usazuje, je poměrně snadno zápalný, vysoce hořlavý a tudíž představuje reálné požární nebezpečí.

No a nyní se zkusme vcítit do kůže kominíka, který na jedné straně chce podíl na zisku z kotlíkových dotací a na druhé straně ví, že reálně nedokáže zajistit bezpečný odvod spalin. A přesně v tomto okamžiku dojde k té, v nadpisu zmiňované schizofrenii, protože kominík řeší tento problém rozštěpením své osobnosti na dvě části, z nichž jedna bojuje proti dehtování a druhá propaguje spotřebiče, které to dehtování způsobují. Přesně podle Cimrmana „obhajují věc, kterou současně vyvrací“, přičemž si možná říkají, že když to svedl Cimrman zdarma, proč ne já za tučný peníz.

Takže část rozštěpené duše fiktivního kominíka, která považuje dehet za přímé požární nebezpečí, ohlašuje zadehtované komíny hasičům, vyplňuje hlášení evidence závad spalinových cest a vystavuje negativní kontrolní zápisy. Přitom se opírá o fakt, který je zdůrazňován jak hasiči, tak oborovými organizacemi kominíků, že (zjednodušeně řečeno) provozování spotřebiče tak, že dehtuje je přímým porušením Požárního zákona a představuje bezprostřední požární ohrožení. Společenstvem kominíků je odstranění dehtových usazenin ze spalinových cest považováno za podstatný krok v prevenci požárů. Této části duše fiktivního kominíka, jakož i všem uvedeným institucím je třeba složit poklonu, protože dělají v principu správnou věc. No a zejména je třeba vzdát hold těm (a není jich až tak málo), kteří rozštěpení nepodlehli a setrvávají na pozici zdravého rozumu.

Nicméně náš fiktivní kominík nechce nechat nabízené peníze ležet ladem a proto vstupuje do hry druhá část jeho rozštěpené duše. Tedy ta, co chce kotle na uhlí prodávat, montovat, servisovat a kontrolovat. Samozřejmě nemůže na to jít jednoduše, protože pak by se ten dvojí metr výrazně projevil. Musí se tedy hledat „obezličky“, které na první pohled mohou zmást a vytvořit zdání profesionálního řešení problému. Nejčastěji jsou používány dvě:

1.- komín je odolný proti vlhkosti, takže kondenzace nevadí

Vychází se z mylného předpokladu zcela čistého komínu, kterým stéká kapalina bez prachových příměsí, kterou lze následně jímat a někam odvádět.  I když k tomu jímání a odvádění to už málokterý „odborník“ dotlačí, protože je to opět jakási komplikace v čiré jednoduchosti nabízeného řešení. Kdo někdy viděl vnitřek komínu od uhelného spotřebiče, asi uzná, že čistý nebyl a hned tak nebude. Mimochodem platná legislativa požaduje čištění takového komínu 3 x ročně s výslovným důrazem na pevné úsadby. Přesto se i v odborném tisku množí články a studie o „kondenzačních spotřebičích na pevná paliva připojených na spalinové cesty odolné vůči kondenzátu“, překrucují se certifikační zatřídění, výklad jednotlivých zkoušek apod.

2.- ke spotřebiči bude připojen zásobník TV a spotřebič tudíž pojede vždy jen na plný výkon

Má to asi stejnou logiku, jako tvrzení, že auto jedoucí po prázdné dálnici pojede po celou dobu jen a jen svojí maximální rychlostí. Toto tvrzení je samozřejmě nesprávné – prázdná dálnice dá autu pouze možnost jet rychle a stejně tak zásobník TV dá spotřebiči pouze a jenom možnost provozu na plný výkon, přičemž provoz na snížený výkon nelze vyloučit. Je pravda, že pokud spotřebič (kotel na uhlí) pracuje na plný výkon, jedná se o situaci z hlediska odvodu spalin nejvýhodnější. Ovšem jak praxe, tak současná legislativa požaduje funkčnost „za všech provozních podmínek“, tudíž u spotřebiče, který je primárním zdrojem energie nelze podobně zjednodušení akceptovat. Situace dospěla tak daleko, že břímě odpovědnosti je umně přenášeno na provozovatele daného zařízení tím, že se mu osazení zásobníku a mezi řečí i provoz na plný výkon prostě předepíší.

Za ekologii je třeba bojovat, ale na příkladu kotlíkových dotací je zřetelně vidět, že plošná dotační podpora nevede ke kýženému cíli a v konečném efektu pouze přesune finanční prostředky, přičemž nejčastěji směrem z kapes běžného občana.

V rámci objektivity je na závěr třeba poznamenat, že máme k dispozici spotřebiče (jak malé, tak ty největší), které dokáží spalovat uhlí s poměrně vysokou účinností s minimem znečišťujících látek, které navíc mohou být dále redukovány sofistikovaným přídavným zařízením. Jedná se však o řešení, které je finančně nákladné a provozně náročné. Prakticky bychom mohli donutit k podobnému řešení centrální výtopny, ale na úrovni např. rodinných domků by se muselo jednat o opravdového ekologického nadšence. Pro centrální výtopnu je ovšem jednodušší koupit si emisní povolenky a náklady na ně rozúčtovat do ceny tepla a imaginárnímu ekologickému nadšenci by dotace z kotlíkové výzvy pokryla sotva třetinu reálných nákladů.